Ne všechny příběhy začínají velkolepě. Někdy stačí obyčejný předmět – starý kus nábytku, který nikdo nepovažuje za důležitý. Tak začal i tento příběh. Po smrti své babičky se Pavel rozhodl odvézt si z jejího bytu jednu jedinou věc: starou pohovku, na které trávil dětství. Netušil, že právě uvnitř se skrývá tajemství, které obrátí jeho život naruby.

Pohovka plná vzpomínek
Babička Marie byla Pavlovou nejbližší osobou. Po tragické smrti rodičů to byla právě ona, kdo se ho ujal a vychoval ho. Její byt byl plný tepla, klidu a starých věcí – mezi nimi i květovaná pohovka, která stála u okna odjakživa. Pavel si na ni pamatoval z každého období života – tam spolu sedávali, četli si, pili čaj, mlčeli i plakali.

Když babička zemřela, Pavel nechtěl nic cenného. Chtěl jen tu pohovku. Pro něj to nebyl jen nábytek – byla to připomínka domova.

Podezřelý šev
O několik dní později, když pohovku převážel domů a snažil se ji očistit, všiml si, že jedno z opěradel je zvláštně prošité. Rozhodl se ho opatrně rozebrat. A právě tam, mezi výplní a dřevěnou konstrukcí, našel malý balíček zabalený do starého kapesníku. Uvnitř byla obálka s nápisem:

„Pro Pavla. Otevři, až tady nebudu.“

Srdce mu začalo bít rychleji. Sedl si a otevřel dopis.

Tajemství zapsané rukou
V dopise stálo, že Pavel nebyl dítětem těch, které celý život považoval za rodiče. Jeho pravá matka byla „teta“ – mladší dcera babičky Marie, která otěhotněla velmi mladá. V tehdejší době by to bylo považováno za obrovskou ostudu. Babička se rozhodla dítě vychovat sama a tajemství uchovat. Všichni mlčeli. A Pavel vyrostl v přesvědčení, že zná pravdu o svém původu.

Na konci dopisu babička připojila adresu – místo, kde jeho biologická matka nyní žila. V zahraničí.

Ticho a otázky
Pavel měl pocit, že mu někdo vzal pevnou půdu pod nohama. Nevěděl, co dělat. Nechtěl uvěřit, že celý jeho život stál na lži – i když dobře míněné. Ale zároveň cítil vděk. Protože babička ho milovala. A místo odsouzení mu dala šanci na láskyplné dětství.

Po týdnech ticha se odhodlal napsat dopis. Jednoduchý, upřímný. Nepřemlouval, nevyčítal. Jen se představil.

Odpověď, která přišla
Trvalo to měsíc. Pak dorazila odpověď v bílé obálce. Nebylo tam mnoho slov:

„Čekala jsem na ten den celý život. Promiň. – Tvoje máma“