Na hřbitově panovalo tíživé ticho. Obloha byla zatažená, vzduch těžký. Zástup lidí stál kolem květinami ozdobené rakve, připravené k poslednímu rozloučení. V rakvi měl ležet Sasha — třiadvacetiletý mladý muž, který jednoho rána prostě nevstal. Podle lékařů šlo o náhlou zástavu srdce ve spánku. Žádné varování, žádná nemoc. Smrt přišla nečekaně, bez milosti.

Tatiana, Sashaova matka, stála nablízku. V jejích očích nebyly slzy, jen prázdnota. Nedokázala pochopit, že její syn, její jediný syn, už není mezi živými. Nechtěla tomu uvěřit. V duchu si opakovala, že jakmile ho pohřbí, lehne si na jeho hrob a odejde za ním. Svůj život bez něj si už nedokázala představit.

— „Paní, je čas…“ ozval se tichý hlas pracovníka pohřební služby, který jí položil ruku na rameno.

Tatiana se zakymácela. Kdyby ji včas nechytila její snacha Olga, spadla by na zem. Olga ji pevně objala a snažila se ji utišit, ale Tatiana byla jako ve snu — nepřítomná, otupělá.

— „Už to nezdržujte!“ vykřikla Olga na hrobníky. — „Udělejte, co máte!“

Dělníci začali zvedat rakev, přivazovat provazy a připravovat ji ke spuštění do hrobu. Všude bylo ticho, jen vítr pohyboval stromy.

A právě v tu chvíli, z ničeho nic, se z davu ozval mužský hlas:

— „Lidi, koho to vlastně pohřbíváme?“

Lidé se otočili. Někdo si myslel, že se pomátl. Jiní si mysleli, že slyšeli špatně. Ale pak… se to stalo.

Z rakve se ozval slabý, chraplavý, ale naprosto jasný hlas:

— „Mami…“

V ten okamžik ztuhl celý svět. Někdo vykřikl. Jiný upustil květiny. Žena v první řadě se sesunula k zemi. Tatiana stála jako zkamenělá. Pak se náhle rozběhla k rakvi, strhla víko a vykřikla.

Uvnitř — Sasha. Bledý, téměř bezvládný, oči napůl otevřené. Ale… živý.

— „Je mi zima…“ zašeptal.

Následoval výbuch paniky. Lidé volali záchranku, někdo běžel k autu. Záchranáři dorazili během několika minut. Po vyšetření potvrdili nemožné: Sasha byl naživu. Ve velmi slabém stavu, ale živý.

Později lékaři určili, že upadl do letargického spánku, extrémně vzácného stavu, kdy tělesné funkce zpomalí natolik, že nejsou běžnými metodami zjistitelné. Srdeční tep i dýchání se stávají téměř nedetekovatelnými. Sasha byl omylem prohlášen za mrtvého, poslán do márnice a připraven k pohřbu.

Následovala vyšetřování. Někteří lékaři byli dočasně zbaveni funkce. Média o případu informovala široce. Někteří lidé mluvili o zázraku. Jiní o obrovském selhání systému.

Tatiana řekla jen jedno:

— „To nebyl zázrak. To byla mateřská láska. Matka pozná, co ostatní nevidí ani neslyší.“

Dnes Sasha žije. Přestěhoval se do jiného města a začal studovat medicínu. S matkou si telefonují každý den. A rakev, ve které měl být navždy pohřben, stále stojí v jejich garáži — jako tichá připomínka toho, jak tenká může být hranice mezi životem a smrtí.