Byla to obyčejná vesnice, ztracená mezi loukami a lesy. Život tam plynul pomalu, bez spěchu, podle slunce a počasí. Lidé se znali jménem, ale málokdo věděl, co skutečně cítí ti druzí. Práce, farma, rodina — a pak znovu.

Anna byla dojička od svých šestnácti let. Tvrdá žena, která si na nic nestěžovala. Její dlaně byly drsné, ale srdce si uchovávala pro jedinou osobu — svou dceru Klárku. Po nehodě před šesti lety Klárka ochrnula. Manžel odešel krátce poté. Neunesl to. Anna zůstala. Bez výčitek. Bez naděje. Ale s odhodláním.

Klárka žila ve vozíku. Byla tichá, hodně četla. Kreslila. Ráda sedávala na lavičce před domem, pozorovala svět, který jí byl částečně uzavřený. Její pohled byl klidný, ale někdy v něm bylo vidět něco víc — smutek, možná touhu po doteku, po změně.

A pak do vesnice přišel on.

Nikdo nevěděl, odkud je. Šedivý kabát, batoh, boty s děravou podrážkou. Mluvil málo. Žil ve staré kůlně u lesa, sbíral dřevo a občas pomáhal starým lidem s těžkou prací. Děti se ho bály. Dospělí si ho nevšímali. Ale Klárka si ho všimla.

Začalo to pozdravem. Pak jí donesl kousek mechu, kámen ve tvaru srdce, peříčko. Sedával u ní. Povídal jí příběhy — smyšlené i opravdové. Klárka se začala smát. Více než roky předtím.

Anna to pozorovala. Nejprve s nedůvěrou, pak s obavou. Až jednoho dne zaslechla od sousedky:

— Viděla jsem, jak odjížděli směrem ke staré sauně…

Stará sauna na kraji vesnice byla zavřená už roky. Plíseň, rozpadlé dřevo, prázdné okno. Nikdo tam nechodil.

Anna běžela. Bez kabátu. S hrůzou v očích.

Dveře byly pootevřené. Vtrhla dovnitř a zastavila se. Ne dechem. Ne nohama. Srdcem.

Uprostřed místnosti hořely svíčky. Ve staré lavici ležela Klárka, přikrytá dekou. Její vlasy byly mokré, tvář klidná. Vedle ní klečel muž. Umýval jí nohy. Pomalu, s úctou, s pokorou. Nehovořil. Nedotýkal se jí nepatřičně. Každý jeho pohyb byl tichý jako modlitba.

Nebyla v tom špína. Nebyla v tom lítost. Byla v tom lidskost. Čistá a tichá.

Anna se nepohnula. Potom si sedla. A poprvé za roky plakala. Ne bolestí. Ale úlevou. Ten muž neublížil. Uzdravoval.

Večer odešel. Beze slova.

Dva dny poté přišel balík.

Na jméno Klárky. Elektrický vozík. Uvnitř ručně vyřezávaná dřevěná hvězdička a lístek:

„Nejsi zlomená. Jsi světlo.“

Beze jména. Bez adresy.

Klárka začala znovu kreslit. Chtěla zpátky do školy. Začala snít. A Anna, když se jí někdo ptal, kdo to byl, odpovídala:

„Možná anděl. Možná jen člověk. Ale změnil všechno.“