Nikolaj byl muž tichý, zvyklý na samotu a lesní ticho. Žil na samotě, kousek od malé vesnice, kde si lidé nevšímali cizích věcí, pokud je to přímo neohrožovalo. Byl podzim, země byla nasáklá vodou, mlha visela nad krajinou jako závoj. A právě v takovém ránu uviděl u lesní cesty něco nezvyklého.

V trávě ležel malý, špinavý a vyčerpaný tvor. Na první pohled to vypadalo jako štěně. Třáslo se zimou, sotva dýchalo. Jeho oči byly až podivně klidné – ne tak, jak by se díval vyděšený pes. Spíš… jakoby to byl někdo, kdo dlouho čekal.

Nikolaj ho zvedl a odnesl domů. Nazval ho Mlž – kvůli barvě jeho srsti a pocitu, že s sebou nosí jakousi záhadnost.

Zpočátku to vypadalo nevinně. Ale pak začaly změny.

Mlž rostl příliš rychle. Ne dny, ale hodiny dělaly rozdíl. Za dva týdny byl jako běžný pes. Za dva měsíce připomínal vlka. Ale to nebylo všechno.

Byl příliš tichý. Nikdy neštěkal, nežadonil o pozornost, nehledal kontakt. Jen sledoval. Les, dům, stíny za okny.

Nechodil spát. Každou noc seděl před domem, jako socha. Hodiny strávil zíráním do tmy, občas zavrčel – hluboko, tlumeně, jako by varoval něco neviditelného. A přesto, nikdy nezaútočil. Nehýbal se z místa, jen čekal.

Lidé si začali všímat.

— To není pes, — šeptali sousedé.
— Co to chováš? Něco divokého? Nebo horšího?

Nikolaj se usmíval, ale uvnitř už cítil, že Mlž není obyčejné zvíře. Bál se, ale nedokázal ho vyhnat. Cítil k němu zvláštní pouto, i když nevěděl proč.

A pak přišla ta noc.

Na den přesně rok po tom, co ho našel, nainstaloval na dvůr kameru. Ne proto, že by čekal útok. Ale proto, že si přál pochopit. Cítil, že odpovědi přijdou brzy. A přišly.

V noci, něco po druhé hodině, kamera zaznamenala, jak Mlž vyšel ven. Pomalu se postavil na zadní nohy – ne úplně rovně, ale dost na to, aby to nebylo přirozené. Zůstal stát, dlouho naslouchal, a pak odešel směrem k lesu.

Za dvě hodiny se vrátil. Ale nebyl sám.

Vedle něj kráčely dvě další bytosti. Stejná výška, stejný pohyb, stejný pohled. Žádné štěkání, žádný zvuk. Jen tiché, synchronní kroky.

Na chvíli se zastavili a dívali se přímo do objektivu. A pak obraz zčernal.

Nikolaj druhý den odešel.

Nechal za sebou dům, psa – nebo co to bylo – a život, který si vybudoval. Už se nikdy neukázal.

O týden později se v místních novinách objevila krátká zpráva:

„Obyvatelé hlásí podivné noční aktivity poblíž lesa. Byly spatřeny velké tiché stíny, pohybující se po okrajích vesnice. Úřady doporučují nevycházet po setmění.“

Dnes se lidé večer zamykají dřív. Děti už si nehrají venku. A ti nejstarší vyprávějí, že když se díváš dost dlouho do tmy, ona se začne dívat zpátky.

Někdy si myslíme, že zachraňujeme bezbranné stvoření. Ale co když právě to stvoření celý ten čas čekalo, až mu někdo otevře dveře?