Když se Eva přestěhovala na venkov, hledala klid. Byla těhotná, unavená městem, lidmi i hlukem. Malý domek na konci vesnice se zdál být ideálním útočištěm. Zahrada, vzduch, les za plotem. Jediné, co jí vadilo, byl sousedův pes.

Velký, šedý ovčák se jmenoval Rex. Zpočátku byl klidný, držel si odstup. Ale pak se jeho chování změnilo. Začal štěkat – ne občas, ale pravidelně. A ne na kohokoli. Vždy, když se Eva přiblížila ke kůlně v zadní části zahrady.

Štěkal, vyjížděl na plot, obíhal dokola, někdy dokonce vyl. Když se Eva vzdálila od kůlny, uklidnil se. Ale jakmile se k ní přiblížila, rozzuřil se znovu. Nešlo to přehlížet. Pes se choval, jako by jí chtěl zabránit někam jít.

Eva tomu nerozuměla, ale začala mít strach.

Mluvila se sousedy – někteří se jí smáli, jiní radili psa ignorovat. Jen stará paní odnaproti jí řekla: „Když pes varuje, poslouchej. Oni cítí věci, které my ne.“

Kůlnu si Eva neprohlížela. Byla zavřená, zarostlá, podle smlouvy mimo užívání. Ale jednoho večera slyšela, že se v ní něco hýbe. Kovový zvuk. Kroky? Dveře se chvěly. Pes vyváděl jako šílený.

Druhý den zavolala policii.

Mysleli si, že jde o planý poplach. Ale nebyl.

V kůlně našli zatemněnou místnost. Zprvu se zdálo, že jde o skladiště. Ale pak objevili lůžko s připoutávacími pásy, injekční stříkačky, gumové rukavice, kameru. A krev.

Z vyšetřování vyplynulo, že dům dříve patřil muži, který byl podezřelý z nelegálních lékařských zákroků. Po odnětí licence zmizel. A teď byl zpět.

Eva – těhotná, izolovaná, ideální oběť – si pronajala dům, který někdo připravoval na „proceduru“. Nevěděla, že je sledována. Ale pes to věděl. Pes cítil, že něco není v pořádku. A nenechal ji vstoupit do pasti.

Dnes Eva žije jinde. Má zdravou dceru. A psa.

Rexe si vzala k sobě. Jeho varování jí zachránilo život.

„Nevím, co všechno vnímal. Ale věřil mému neklidu dřív, než jsem si ho přiznala sama. A teď je součástí rodiny.“